Z jednoho břehu na druhý z prekladateľskej dielne

Stein Torleif Bjella:
Rybářská chata

Překládání je velká práce a nekonečné utkání – se slovy a s jejich významem, s jejich odstíny. Jak dostat text z výchozího originálního jazyka na druhý břeh do cílového jazyka, tedy pro čtenáře? Jak být citlivým převozníkem?

Nedávno jsem přeložila nenápadnou novelu Rybářská chata. Příběh strýce a jeho synovce Jona. Vydávají se na společný týden k jezeru v horách. Strýc je morous a k Jonovi je velmi kritický. Ukáže se, že hodlá synovci předat jezero plné pstruhů a během společného týdne mladíka naučit, jak se o něj starat. Ovšem bohémský muzikant Jon není nadšený, chce hrát a skládat písničky a nemít starosti o dědictví. „Budeš se starat o něco, co tě přesahuje. Nejsi ve svým životě to nejdůležitější.“

Autor Stein Torleif Bjella přiznává, že jde o autobiografickou knihu. Napsal ji menšinovou variantou norštiny zvanou nynorsk. A oba aktéři spolu mluví hovorově, tudíž v češtině jsem jim přidělila občas nespisovné morfologické koncovky (nic takovýho, jseš nemožnej, je nutný zkontrolovat). To ale není základní překladatelský problém. Hlavní je dialekt, kterým mluví strýc. Jde o dialekt údolí Hallingdalu, táhnoucího se z východního Norska až k západnímu pobřeží směrem k Bergenu. Dialekty jsou v Norsku stále živé a v literatuře jsou hojně používány, naznačuje se jimi původ mluvčího atd. Představují ale překladatelský problém a vyvolávají diskusi už od dob prvního překladu románu Milenec lady Chatterleyové od D. H. Lawrence, kde hlavní hrdina lesník mluví nářečím. Jak „překlopit“ dialekt do češtiny? Samozřejmě už dávno víme, že nelze použít nějaký náš dialekt – jak by k tomu norský chlapík přišel, aby mluvil chodským nářečím?

Svérázný strýc mluví trochu obhrouble, nikoli však vulgárně. Usoudila jsem, že jediná cesta je charakterizovat jeho mluvu jednotlivými slovy. Z četby a poslechem podobných mužských typů jsem mu „přidělila“ oblíbené slovo halt (častější je holt a znamená „to se nedá nic dělat“). Říká rád slova jako haur (příliš sebevědomý až samolibý člověk), kýbl (kbelík), do kélu (do háje), štrádovat (jít), haprovat (nefungovat) apod. Synovec se považuje za venkovského hipstera a používá také nespisovné morfologické koncovky, ale navíc sem tam řekne slova, jež patří do jeho světa (v pohodě, cool). Strýc ho ale nazývá místním posměšným slovem heimfødning, což je někdo, kdo nevytáhl paty z rodného kraje a je to na něm vidět: užila jsem slovo zápecník (ten, kdo sedí doma za pecí). Během jejich společného týdne mluví hlavně strýc, tedy strejda. Jona nabádá, aby jezero zůstalo stejné jako dřív, ani chatu nesmí přestavět, přístupovou cestu dál nechá neprůjezdnou pro auta.

Kromě toho, že byl starý pán nespokojen se synovcovou nešikovností při výlovu pstruhů a údržbě chaty, má námitky i proti hudbě, kterou mladík skládá. Připadá mu plytká, málo hluboká. Sám je muzikant a dává přednost hudbě, které říká tankefull – tedy přemýšlivá, zamyšlená – rozhodla jsem se pro slovo hloubavá. Na druhém pólu je hudba drivande, tedy chytlavá, svižná.

Momentálně překládám román z téměř stejného kraje, ze sousedního údolí Gudbrandsdalen. Příběh je po všech stránkách jiný, ale přesto svým základním tématem podobný – je třeba se zamýšlet nad tím, jak skutečné hodnoty zachovávat a neničit je pro momentální užitek. Odehrává se v 19. století a slovní zásoba oproti Rybářské chatě je zcela odlišná. Život na chudém venkově, slova spojená s primitivním zemědělstvím, dřevařstvím, s hospodářskými zvířaty. Musím hledat slova. Jednak náročnou terminologii kolem stavby dřevěných budov, zde konkrétně kolem stavby středověkých dřevěných kostelů zvaných stavkirke, dále slova pro práci v lese a na statku, pro život na faře. Útěchou je, že autor naštěstí šetřil dialektálními slovy, jsou poházená jen sporadicky v přímé řeči hlavních hrdinů. Nahrazuji je hovorovými morfologickými prvky (bysme, jseš), rozvolněnou hovorovou mluvou (co jako? proč jako? teda) anebo slangovými slovy v případě nadávek.

Jinak je kniha napsaná ve standardním bokmålu, čili ve většinové variantě norštiny.

Překládání je velká radost. Zvláště pro nás, jež zajímá literatura i jazyk a baví nás ze slov „vytahovat“ význam a hledat pro ně ekvivalenty v cílovém jazyce. Radost z objevu správného slova žádná umělá inteligence nenahradí.

Jarka Vrbová

Foto: vydavateľstvo Prostor

Jarka Vrbová

(1950) je prekladateľka z nórčiny, švédčiny a angličtiny do českého jazyka. Z nórčiny preložila desiatky kníh pre dospelých, deti aj mládež, aktívne prekladá tvorbu Josteina Gaardera, Larsa Saabyeho Christensena, Ingvara Ambjørnsena, Roya Jacobsena, Edvarda Hoema či Pera Pettersona. Zo švédčiny preložila niektoré knihy Astrid Lindgrenovej.
Od roku 1990 pôsobila ako odborná asistentka v odbore škandinavistiky na Filozofickej fakulte Karlovej univerzity, kde naďalej vedie prekladateľské semináre. V rámci nich vzniklo niekoľko knižných antológií študentských prekladov nórskych poviedok. Je spoluautorkou prvého obojsmerného nórsko-českého slovníka a učebnice nórčiny.